Zánět střev příznaky, tlustého střeva projevy, tenkého střeva léčba

Záněty střev obecně označujeme jako enteritidy.
Zánětem může být postiženo jak střevo tenké, tak střevo tlusté. Pro lepší pochopení střevních onemocnění připomínáme v úvodu několik základních poznámek týkajících se anatomie střev.

Střeva představují trubicovité orgány, které jsou uložené v dutině břišní. Tenké střevo navazuje na žaludek v oblasti tzv. pyloru (vrátníku). Členíme ho na tři části, a to dvanáctník (duodenum), lačník (jejunum) a kyčelník (ileum).
Při lokalizovaném zánětlivém postižení pouze určitého úseku střeva se proto může hovořit o duodenitidě, jejunitidě či ileitidě, popř. např. jejunoileitidě apod.
V oblasti kyčelníku navazuje na tenké střevo střevo tlusté, jehož první částí je tzv. slepé střevo s červovitým výběžkem (appendix), dále pokračuje vzestupný, příčný a sestupný tračník. Poslední částí tlustého střeva je konečník.
Zánětlivá onemocnění v oblasti tlustého střeva se obecně označují jako kolitidy. V tenkém střevě pokračuje trávení potravy a probíhá hlavní absorpce živin, tlusté střevo se pak podílí především na konečné úpravě stolice a vstřebávání vody. Pokud je stěna střev v některé své části poškozena zánětem, jsou popsané funkce střev v různé míře narušeny.

Obecně můžeme dle časového průběhu rozlišit záněty střev na akutní a chronické, dle původu pak na infekční a neinfekční.
Samostatnou kategorii pak tvoří tzv. idiopatické střevní záněty, k nimž řadíme Crohnovu nemoc a ulcerózní kolitidu.

Infekčně podmíněné záněty střev jsou poměrně časté, většinou mají akutní průběh. V našich podmínkách jsou nejčastějšími vyvolavateli salmonely, yersinie, dále shigelly, campylobacter či některé kmeny Escherichie coli.
Přenos infekce se nejčastěji děje prostřednictvím kontaminovaných potravin či vody. Obecně zahrnuje akutní infekční zánět tlustého střeva i zánět tenkého střeva příznaky podobného charakteru, které se objevují v různé míře a vzájemně se kombinují, jedná se především o průjmy, bolesti břicha, celkovou nevolnost, zvracení, případně teploty apod.
Diagnostika se opírá o anamnézu, klinický obraz a laboratorní testy, především vyšetření stolice. Léčba závisí na zjištěné příčině.

Podkladem neinfekčního střevního zánětu může být například užívání některých léků. Uveďme tzv. pseudomembranózní kolitidu, která může být důsledkem léčby širokospektrými antibiotiky.
Následkem užívání antibiotik totiž dojde k vymýcení přirozené střevní mikroflóry, což umožní růst nežádoucí bakterie Clostridium difficile. Typicky na sebe upozorní tento zánět tlustého střeva projevy difuzních bolestí břicha a vodnatými průjmy, časté jsou i horečky.
Příznaky se mohou objevit jak v průběhu antibiotické terapie, tak až šest týdnů po jejím ukončení. Léčba zánětu tlustého střeva tohoto typu vyžaduje mj. podávání probiotik. (Probiotika se doporučují i současně již s nasazením antibiotik jako prevence popsaného zánětu.) Z dalších léků, jejichž dlouhodobé užívání může být příčinou zánětů střev, jmenujme nesteroidní antirevmatika.

Idiopatické střevní záněty jsou doslova záněty, jejichž příčina je neznámá (idiopatický – vzniklý z neznámé příčiny). Předpokládá se, že příčinou zánětu je zde autoimunitní porucha.
V současné době zahrnuje tato kategorie Crohnovu nemoc a ulcerózní kolitidu. Crohnova nemoc postihuje zpravidla oblast kyčelníku a slepého střeva, ulcerózní kolitida pak představuje chronický zánět tlustého střeva, který je lokalizován především v oblasti konečníku a v různé míře i v dalších částech střeva.
Léčba obou idiopatických zánětů je vzhledem k nedostatečné znalosti jejich příčin dosud značně komplikovaná.